Lenčin košík vzpomínek

Pradědeček

23. května 2009 v 18:08 | Lena |  Vzpomínky
Tento obrázek ve mně opět vyvolal vlnu vzpomínek na dětství. Tentokrát na pradědečka, kterého jsem měla strašně ráda. Byl to pro mě takový vzor a v podstatě jím zůstal dodnes. Obdivovala jsem ho pro jeho moudrost, spravedlivost a obětavost.
Měl rovněž obrovský dar a to, že uměl skvěle vyprávět pohádky, pověsti a především příběhy ze života. Právě tyto příběhy, které se týkaly pradědečkova dětství, mládí a celkově jeho prožitků nás děti velice lákaly.
Vždycky jsme se sešli buď na zahradě na dřevěné lavičce pod starou, košatou jabloní, která pro nás nesla snad ty nejsladší a největší letničky na světě, nebo na vejminku, to když nám počasí zrovna nepřálo. Pochutnávali jsme si na jablkách, nebo černém rybízu, kterému pradědeček neřekl jinak než,,černé zlato" a dychtivě očekávali vytoužené povídání. Nejvíc nás vždycky zaujalo povídání o koních. O to jsme žadonili nejvíce.
Pradědeček se narodil roku 1901 v Rovečném. Jak už to tak v těchto dobách chodilo musel už jako dítě do služby. Pásl krávy a taky se staral o koně. Později sloužil jako čeledín u jednoho přespolního sedláka. Naučil se koně nejen obstarávat, ale taky je zapřahat, pracovat s nimi na poli,či v lese. Když dospěl, rozvážel koňskými povozy písek a další stavební materiál a zjistil,že jezdí stále delší a delší trasy. Napadlo jej založit si vlastní dopravu, protože konkurence byla v té době v tomto směru velice slabá. Jako nejpříhodnější místo pro jeho záměr se stalo nevelké městečko Křižanov, přes které již nesčetněkrát projížděl. V Křižanově si postavil domek. Přivedl do něj svoji ženu, která pocházela z Lysic a začal se živit nejdříve rozvozem a později výrobou cementářského zboží.
Jeho koně byly vyhlášení široko daleko svojí sílou. Doteď si pamatuji jejich jména a vše co o nich pradědeček vypravoval i jak je popisoval.
Jeho první vlastní kůň se jmenoval Valda, později mu říkal starej Valda- byl to strašný dobrák a myslím,že pradědečkovi přirostl k srdci asi nejvíce ze všech. Když vyprávěl jak mu každý večer chodil do maštale podkládat hlavu otepem slámy, kterou si Valda rád pokládal na prkno sloužící jako hrazení ve stáji. Jak se po něm vždycky koukal,jakoby jej vyprovázel zpět k vratům maštale. A nikdy nezapomenu jak měl pradědeček v očích slzy,když líčil Valdovo stáří, jeho poslední dny, poslední pohled, kterým si tito nerozluční přátelé řekli vše. Možná to bylo vzájemné poděkování, za to co jeden pro druhého vykonali....Kdo ví?
Kůň ,který chodil s Valdou v páru se jmenoval Bubin- mohutný,vysoký silák. Za jeho pomoci bylo stahování klád v lese hned veselejší. Často za pradědečkem lidé v lese chodili, aby jim pomohl, když bylo zapotřebí větší síly. Bubin byl v síle opravdu neporazitelný.
Druhý pár tvořila kobylka Líza- byla prý hodně lekavá a chodil ji obstarávat pouze pradědeček, protože taky ráda kopala, ona totiž patřila k válečným koním,kterých zůstalo po válce v okolních lesích požehnaně. Jednou,když přišel nový pracovník, tak než mu stačil pradědeček říct,aby k Líze nechodil, mladík popadl ošatku s ovsem a k Líze. Líza zařehtala a než se kdo nadál, hodila zadkem a pomocník měl oči, vlasy i košili plné ovsa. Líza ho uvítala jako každého jiného,kdo by se k ní chtěl přiblížit a tak k ní nadále směl jen pradědeček.
S Lízou zapřahali mladého Valdu- klidný a hodný kůň,který byl odchycen tak jako Líza po válce na lesní pasece, byl prý docela zbídačený, ale dostatek krmení a láskyplná péče mu pomohly při zotavení.
Krásně se tyto příběhy poslouchaly... v bezstarostné době...pod pradědečkovou ochranou...v bezpečí zahrady... pod ševelícími lístečky mohutných ovocných stromů...nebo s hlavou složenou na ručně vyšívaných polštářcích s motivy růží, či panenek, které s oblibou vyšívávala prababička.

....stařičký psací stroj....docela podobný a stejné značky vlastnil i můj pradědeček....měl ještě jeden o něco novější a na tom docela často psával...ten starší mně věnoval....a já na něm zkoušela neúnavně psát...teda spíš ťukat...no a teď taky ťukám, i když už o něco rychleji...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corly corly | 23. května 2009 v 22:17 | Reagovat

Leni a ťukej dál...jak jen to půjde!!!
To bylo tak krásný,moc krásně se mě to ,,poslouchalo"..asi jsi to zdědila po pradědečkovi,to milé vyprávění.Trochu dojemné,ale to je už život...díky!Tyhle krásné vzpomínky,ty nejmenší detaily a sladké vzpomínky dělají náš život tolik bohatý!
A ten obrázek je taky tak kouzelný...☼
Krásné sny Leni!

2 jana jana | Web | 23. května 2009 v 22:24 | Reagovat

Moc hezké vyprávění,Lení,tak jako ty máš krásné vzpomínky na pradědečka tak já zas na dědečka a narodil se v roce 1895,byl z dvaceti dětí jako poslední.Když se narodil,jeho tatínkovi bylo 64 let.A měl s první ženou 12 dětí,ta mu umřela,tak si pak vzal moji prababičku,tu já už neznala,jen viděla na fotce a s tou měl 8 dětí,poslední byl můj dědeček:-)

3 Natty Natty | Web | 24. května 2009 v 8:39 | Reagovat

Nejlépe se čte, co je pravda :-)ono je to takové upřímné a pravdivé :-)))a že se to dědí, je také pravda, kdo umí vyprávět má většinou velkou fantazii a schopnost získat lidskou duši...život je svět vnitřní a svět vnější a někdy ten vnitřní je mnohem bohatší :-))) a tak vznikají krásné povídky, pohádky a basničky - tvoje vzpomínka je vyznání lásky k předkům, je to krásné ...mám podobný svět :-))))

4 jana jana | Web | 25. května 2009 v 8:29 | Reagovat

Lení,děkuju ti za přání k svátku a přeji krásný začátek týdne:-)

5 Lucka Lucka | Web | 26. května 2009 v 9:29 | Reagovat

To jsi napsala krásně. Napadlo mě při tom, že mám smůlu (nebo štěstí), že se dnes už nepotulujou koně po lesích. Asi to byli pěkní zoufalci a já bych jich měla hned plnou stáj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama