Lenčin košík vzpomínek

GABRA a MÁLINKA

3. dubna 2009 v 18:31 | Lena ( čerpáno ze zápisků spisovatelky a internetových stránek Štítné nad Vláří) |  Literatura
GABRA a MÁLINKA - Amálie Kutinová


Soubor těchto knih patří mezi ty nejkrásnější co jsem kdy četla. Amálie Kutinová chtěla původně napsat knížku o své mamince ,, Naše matička", kterou nadevše milovala a nesmírně si jí vážila, ale když dopsala první díl, musela si přiznat, že kniha z převážné části líčí její a sestřiny příběhy. Ano, Amálie Kutinová je právě ta malá Málinka a Gabra její rozpustilá sestra.

Knihy jsou psané ve valašském nářečí a vyprávějí příběhy od Málinčina a Gabřina útlého dětství po dospívání. Málinka se narodila jako desáté dítě pana řídícího Taubera a jeho ženy Amálie.


Marie Kubátová - Málinčina dcera vzpomíná...

... Já jsem jako dítě nechodila do pohádky za devatery hory a devatery řeky. Moje pohádkové království bylo dlouhé pětadvacet kotrmelců od školní zahrady ke kostelní zdi a široké od Járku po humna, kde pásaly moje kamarádky Gabra s Málinkou kozu Herku. To království byla maminčina stará Morava; cigáni tam vařili pod mostem v kotli volskou hlavu, ogaři hráli u kapličky křivák a kostelník Struhař odháněl darebné haranty od tajemné zvonice, kde visely a o poutích vyzváněly převeliké zvony. Uprostřed toho království stála na místě pohádkového hradu stará poctivá škola, v ní bydlel tatínek, pan řídící, maminka, paní řídící, a školní babička a za školní tabulí fňukala malá Málinka, že ju všecí šidíja a najvěc Gabra...

Tá škola u nás stójí daléj a je v ní knihovna. Járek furt teče do Vláry, tá do Dunaja a ten až do mořa. V kostele Sv. Josefka bývajú v květnu vyhlášené pútě. Kopa věcí sa změnila, ale jedno ostává pořáď stejné - knížky o Gabře a Málince od Amálie Kutinovéj čtú děcka školú povinné aj ti odrostlejší. Všeci sa stejno skřéníja při čtení srandovních příběhů povedených cérek ze Štítnéj.

Poďme si tu neco povědět o Gabře, Málince, Amálii Kutinové, jejím díle a životním putování. Co sa nevleze toť, možete vyzvědět přímo ve štítenskéj knihovně v budově bývaléj školy u Járku ...


:: JAK SE MÁLINKA STALA SPISOVATELKOU


Když jsem studovala na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, dostaly jsme novou paní profesorku. Byla velmi vzdělaná a vděčím jí za to, že se s námi o vzdělání a o své názory dělila. Jednou povídala: "Děti, máme v literatuře krásné knihy. Jedna z nejkrásnějších je Babička Boženy Němcové. Babičku máme, ale Maminka nám schází. Máte-li některá takovou hodnou maminku, jaké známe z venkova, napište o ní, až budete velké, knihu!"

Ta slova se mi vryla hluboko do paměti a tehdy v lavici jsem si povídala: Ó Bože, knihu o mamince! To bych mohla napsat! Naše maminka! To je pravá maminka, ustaraná, věčně v práci nebo sehnutá u šití, žehlení na zahradě, nebo s dětmi u úkolů.

Celá léta jsem o knížce "Naše matička" uvažovala, a protože můj život byl na starosti bohatý, utíkala jsem ve vzpomínkách častěji a častěji potěšit se do Štítné, vzpomínala jsem na blahá léta, kdy nás všechny kryla jedna střecha a obklopovala láska mateřská. Při každé vzpomínce byla maminka a zas maminka. Tu jsem ji viděla ve škole, jak chodí po chodbách, dívá se, zda je čisto. Bože, vždyť čekají inspektora. Tu ji zas vidím u Járku, volá své děti, kachny i husy, její dcerky je zahnaly někam moc daleko, znovu ji vidím v kostele, a zas ve školní lavici.

Před zrakem se mi line bílá silnička k Brumovu - ke stařence. A opět po ní jde maminka, sukně podkasané, a ohlížejíc se ještě zpět ke škole. Gabra a Málinka stojí za plotem a toužebně hledí za ní. Tak rády by šly také. Ale kdo by pásl husy? Vzpomínky plynou jak zurčící potůček a nechávají v duši jasno a krásně, ale také touhu vidět rodný kraj. A tak jsme jeli do Štítné. Moje maminka, Gabra se synem a malou Gabrou, zrovna takovou, jako byla ona sama, pak můj manžel, naše děti Mařenka a Jeníček a já. Bylo nedělní odpoledne a kostelíček u Josefka byl otevřen. Náš štítenský kostelíček byl zcela prázdný. Okny se linulo opět sluneční světlo a já jsem si klekla na oltářní stupínky jako za dětských let. Je mi blaho a jsem opět malou Málinkou a vzpomínám na otce. Ohlédnu se na varhany, kde tatínek hrával a zpíval. Varhany mlčí, ale v mé duši se to rozezvučelo nejkrásnějšími písněmi. Věděla jsem jedno: Teď tu knihu o mamince napíšu! TEĎ!

Pak jsme šli do školy. Viděla jsem babiččin pokojíček, naši jídelnu a zadní pokoj, kde býval ohromný obraz Komenského. Zašli jsme také na zahradu, poznávali jsme stromy, které jsme s tatínkem sázeli, ale které už pro nás ovoce nenesly.

Stanuli jsme na břehu Járku. Můstek byl pobouraný, jako to moje nitro. Pokropila jsem své děti tou rajskou vodičkou Járku a tázala jsem se jich, jak se jim Štítná líbí. Chvíli mlčely a pak mi moje Mařenka odpověděla: "Ale mami, vždy tady nic není..." a ostatní děti kývaly na souhlas. "Doma je to lepší..." Inu doma! To je to! Zde byl můj domov, mé zlaté dětství. Ta krása je ve mně! Pochopila jsem je.
Přijeli jsme domů a já začala psát knihu o mamince. Vypsala jsem v ní všechno dobré i zlé, radost i bolest a taky, jak to chodí v životě matčině. Vypsala jsem, jak jsme maminku zlobívaly a co trpkých chvil a rozpaků jsme jí způsobily. A když jsem celou knihu napsala a předčítala, všichni jsme viděli, že se mi to - nezdařilo! V knize bylo tolik drobných příhod dětí a jejich darebností, že nebyla to kniha MAMINKA, ale určitě GABRA A MÁLINKA. Nebyla jsem ráda. Chtěla jsem knihu napsat matce k sedmdesátinám a měla oslavit její práci, jakožto práci všech dobrých českých maminek. Mně se to nepovedlo! Snažila jsem se knihu přepracovat, ale nebylo to nic platné! Dcerky, darebné dcerky Gabra a Málinka, už tu byly a nedaly se zahnat. Chtěly do světa, mezi děti, a tak jsem jim dala své požehnání... Co mne hřeje je, že láska k mamince a láska mateřská knihu posvěcuje. Mamince je věnována a udělala jí mnoho radosti.

(tak zapsala maminčinu vzpomínku Málinčina dcera Marie Kubátová)


Básničky ze Štítné

Neděle

Když kráčím zrána k pavlačím
po schodech točitých,
zrychlit svou chůzi nestačím.
Tíha je v nohách mých.

Začíná páter kázání
o věcech nepravých;
mé oči hledí ke stráni
do sadů třešňových.

Odpusťte pane pátere,
že teprve až teď,
za sebe, za své přátele,
chci myslet na zpověď…

Že ukradli jsme na stráni
dost třešní zamlada…
Chtěl bych dnes činit pokání,
ta stráň žel dávno uvadá.


DĚDOVA VZPOMÍNKA

Pod hájkem vidím Aničku,
jak pase mladů kravičku…
Jak je to dávno,
ty moja Anno?
Jak je to dávno, Karlíčku?

Tak děda kdysi vzpomínal,
když starku za ženu si bral.
Jak je to dávno, ty moja Anno,
kdy na husle nám větr hrál?

Kde je ten větr stříbrný
a tichý odraz od luny?
jak je to dávno, ty moja Anno?
Zvadlé sů stromů koruny ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vlasta Vlasta | Web | 3. dubna 2009 v 19:57 | Reagovat

Gabra a Málinka byla moje oblíbená knížka, když naše holky povyrostly, snažila jsem se je přesvědčit aby si ji taky přečetly, ale neuspěla jsem. Žily Harry Potterem a jinými fantas magoriemi a krásné české knížky je nebavily...

2 corly corly | 3. dubna 2009 v 20:38 | Reagovat

Leni,tohle vůbec neznám....ani nevím,jestli jsem o tom vůbec slyšela...Ale ty obrázky jsou prostě kouzelný!♥A básničky taky!

3 Lena Lena | E-mail | Web | 3. dubna 2009 v 20:43 | Reagovat

Vlasti,já jsem svoje holky taky přesvědčovala...povedlo se mi to tak zpola...pro mě jsou ty knížky nádherné, jak obsahem, tak ilustracemi....vyzařuje z nich klid a taková všeobecná pokora...

Je fakt,že dnešní děti mají jiné zájmy a možnosti, na knížky už nějak nemají čas a když už si ten čas najdou,tak jsou to právě ty fantas magorie,přesně jak říkáš...

4 Lena Lena | E-mail | Web | 3. dubna 2009 v 20:53 | Reagovat

Děkuju Corlynko...myslím,že by se ti to taky líbilo, není to knížka vyloženě jen pro děti. Já osobně se k nim vracím už po několikáté...přenese tě to do té staré, krásné a pokorné doby,kdy ještě slovo mělo svoji váhu a lidé k sobě měli větší úctu....

5 corly corly | 4. dubna 2009 v 19:15 | Reagovat

Leničko,zkusím to někde vypátrat!!!!

6 Lotti Lotti | 24. srpna 2014 v 21:48 | Reagovat

[1]: Na Harrym není nic špatného. Také jsem bývala zapálená fanynka :) Líbilo se mi spojení reálného a kouzelného světa, hrdinové byli moji vrstevníci. Mohla jsem u toho krásně snít... Zároveň jsem ale přečetla spoustu jiných knížek, i českých. Bohužel, například k foglarovkám jsem nepřilnula nikdy,Kája Mařík mě šíleně nudil, Štorch také... Ani jedno jsem nedočetla. Ale takový vychvalovaný Pán prstenů mi také neseděl, skončila jsem hned prvním dílem asi na straně padesát. Každému je holt bližší něco jiného. Gabru a Málinku znám od 11-ti let, seznámila mě s ní spolubydlící v lázních Luhačovicích. O pár měsíců později jsem gabro-málinkovský cirkus objevila v místní knihovně a pravidelně si jej půjčovala. Dnes mám všechny díly doma v knihovničce a pročítám je často. Četla jsem i jiné knížky od Amálie Kutinové, ale Gabře a Málince se už nic nevyrovná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama