Lenčin košík vzpomínek

Březen 2009

Památníček

31. března 2009 v 20:18 Krása starých časů
PAMÁTNÍČEK

Brno - Moravské zemské muzeum otevřelo v Paláci šlechtičen novou výstavu, která patří k programu festivalu Bonjour Brno 2009. Zapomenutý půvab mapuje lidské osudy, přátelství, lásky, školní docházku nebo vzpomínky na vojnu.


Výstava historických památníků ze sbírek Etnografického ústavu muzea a Henriho Noubela zůstane v Paláci šlechtičen v Kobližné ulici do 13. května.
Otevřeno: Úterý- Sobota od 9-17hod.

Já osobně si krom jiného vážím slov, které mi do mého památníku vepsal můj pradědeček Bohumil Kolář, kterého jsem měla nesmírně ráda a dal mi do života spoustu dobrého. Často na jeho vyprávění o životě vzpomínám a nikdy nezapomenu.
Napsal mi: ,, Lenko,uč se moudrou býti!" praděd B.K.


,,Až jednou po letech památník otevřeš, jestlipak si na mě vzpomeneš?"

,, Zdalipak si vzpomeneš,až budeme babky?"


,,Až jednou, v koutě sklepa
najdeš panenku
z kbelíčku vypadne kulička
přijde, co na dveře neklepá
potěžkáš, vyleštíš skleněnku
zas budeš na chvíli holčička.


Možná, že najdeš i památník
snad budou v něm víc než slova
psát do něj je starý, dobrý zvyk
snad dokáži celou, ne jen zpola
přenést tě, tak jako kouzelník
do dětství -zas a znova."


( tak to je pár citátů z památníčku)

Staré, opuštěné domy

29. března 2009 v 0:43 Fotogalerie
Staré, opuštěné domy
stojící tiše podél cest,
čekajíc na to aby ožil,
zas život v nich přec.

Ty střechy chtějí chránit,
ty zdi zas objímat.
A okna pohled zkrášlit
v bílých záclonách.

Ty dveře touží vítat,
poutníky z dlouhých cest.
Ten chodník zase děti,
k domovům svým vést.

Ty staré,smutné domy
čekají na lásku.
Na to,aby měly,
zas cesty z oblázků.

Na vůni lučních květů,
na šťastný,dětský smích.
Na dotek lidských světů,
na teplo v koutech svých.

To kouzlo rodných domů,
nás vábí jako sen,
jež zdá se jenom tomu,
kdož vzpomínkou zasažen.
















v opuštěných zahradách...





Krásná ŠUMAVA

26. března 2009 v 15:13 Toulky ČR
CESTA ŠUMAVOU





stará, ponurá tvrz...

tak pod tuto vrbu bych ráda usedla a dlouze snila....
nebo tyto lavičky...zvou k odpočinku a nabízejí nádherný pohled na Lipno

spokojená labutí rodinka....
asi čeká na převozníka...

Lupina mnoholistá,neboli vlčí bob - planě roste podél cest a na mýtinách...
k Šumavě patří i koně....
duha nad Šumavou...

AMY Macdonald

23. března 2009 v 17:58 Nej...kapely
Amy Macdonal je mladá nadějná skotská interpretka. Její debutové album This Is The LIfe bylo vydáno v roce 2007 a prodalo se ho přes 1 milión kopií.

Její hudba se pohybuje na rozhraní folk rocku, alternativního rocku a country. Písně jsou svižné a dominantu hraje akustická kytara. To co však odlišuje Amy od jiných zpěvaček je její zajímavě zabarvený hlas a přízvuk, který k její hudbě snad ani lépe sedět nemohl.


AMY Macdonald - This Is The Life


Amy Macdonald - Mr Rock and Roll


Amy Macdonald - RUN


STARÁ ŠUMAVA

21. března 2009 v 16:15 Toulky ČR
STARÁ ŠUMAVA - z dávných pohlednic









Jarní tání

18. března 2009 v 16:18 Fotogalerie
Jaro - čas probouzení přírody, příchod nových životů, nových zážitků, nových přání a snů...













Jaro

16. března 2009 v 20:03 Obrázky
Vítání jara - Josef Lada







Co všechno musí udělat jaro

Vytáhnout trávu z hlíny
a na zeleno natřít.
Načernit pěkné stíny
a všechno živé sbratřit.

Nachystat noty ptáčkům,
obléci nahé stromy,
Vysmát se poškoláčkům,
pozlatit střechy,domy.

Všem hadům svléci kůži,
načesat řádně louky,
spočítat lístka růží,
a pruty leštit,brouky.

Rozmíchat v lese barvy
a kdeco zrána zrosit,
probudit v zemi larvy
a teplo do děr nosit.

Včeličkám květy sladit
a děcka nutit vstávat
a kožich kočkám hladit
a peckám jádra dávat.



Tato básnička patří nejen k mému dětství,ale taky je krásnou vzpomínkou na dětsví mých dcer. Na školní besídky, vítání jara, na jejich první krůčky, první slova,první říkanky...
Byly to časy, na které ráda vzpomíná každá máma, občas je mi líto,že ten čas tolik letí...
Jak ráda bych si sedla do křesla k posleli v pokojíčku a vzala do ruky ,,První čítanku" nebo ,,Broučky" a za tlumeného svitu stojanové lampy předčítala svým holčičkám pohádky...
<![CDATA[//><!]]>

Láďa Křížek ( Citron,Kreyson)

15. března 2009 v 19:38 Nej...kapely
Tak Láďa Křížek ten mě provázel celé mládí... nejdřív v Citronu, pak následoval Kreyson a Damiens... jeho písničky miluju vlastně dodnes.... :-)




KREYSON- Vzdálená







Kreyson-Nech si zdát





Citron- Už couvám



Kreyson-Trápení






Citron- Už zase mi scházíš




Citron- Svět patří nám ( 1988)





Láďa Křížek a Tanja- Kam jdou lásky mé






Ukrajina

14. března 2009 v 17:17 Toulky světem

Zakarpatská Ukrajina

stačí pár set kilometrů a jste jako v jiném světě. Krásou přírody bez nadsázky druhé,,Švýcarsko", ovšem po stránce ekonomické spíše ,,Afrika". Dnešní Zakarpatská Ukrajina se příliš neliší od meziválečné Podkarpatské Rusi, včetně téměř nedotčené nádherné přírody, kterou mimo jiné ve svých dílech už popisovali např. Ivan Olbracht nebo Karel Čapek. Turistika na poloninách (ruských loukách) nabízí nezapomenutelné pohledy do krajiny. Čas tu běží pomaleji,uchoval se tu tradiční způsob života. Chudoba není poznat na pečlivě udržovaných kostelících ani při setkání s pohostinností venkovského obyvatelstva.

Ukrajina samozřejmě patří mezi ty svéráznější a drsnější země. Úchvatný pohled do krajiny, která mění svoji barevnou podobu od jara do podzimu,připomíná divokou prérii. V červnu a červenci jsou horské louky plné rozmanitých barev, které se prolínají se směsicí roztodivných vůní. V srpnu začíná žloutnout vysoká tráva. Časté větrné poryvy, jež Ukrajinu v tomto období provázejí, pak ženou tuto vysokou trávu ve vlnách do různých stran a uvolňují ještě větší množství pronikavé vůně. Celou podívanou jakoby doplňují větší ,či menší stáda cválajících divokých koní, kteří k poloninám neodmyslitelně patří a bez kterých by ráz této krajiny nebyl úplný.





























a jak to vypadá uvnitř chaloupek...???





Neobyčejné, obyčejné věci

13. března 2009 v 19:37 | Lena |  Sny a touhy
Neobyčejné, obyčejné věci



Moje sny a touhy se částečně rozplynuly, když mě postupně začalo zrazovat zdraví....
Jelikož to bylo krátce po mých dvaceti letech, neměla jsem ani čas své touhy nějak realizovat. Toužila jsem po cestách, po neznámých krajích, krásné přírodě, romantických zákoutích. Toužila jsem vybudovat svým dětem pevné zázemí, skvělou rodinu a samozřejmě materiální zabezpečení.
Vdávala jsem se v osmnácti a ve dvaadvaceti jsem byla matkou tří dětí. V plné míře jsem se oddala rodině a musím podotknout,že zcela dobrovolně. Pro děti jsem žila a žiji dodnes,jsou mojí radostí a smyslem mého života...někdy bohužel jediným smyslem života.
Od dvaadvaceti jsem začala zaznamenávat zdravotní problémy. Nejdřív to byly neustálé virózy, streptokokové infekce, bolesti páteře. Později různé zánětlivé procesy. Stav se zhoršoval a mně přibyly ještě neúprosné migrény, chronické potíže ( páteř,astma,alergie, moč. měchýř...).
Lékaři léčili,ale nevyléčili...... nakonec jsem zůstala tak jako zpočátku s kupou léků proti bolesti, které sice bolest částečně utlumí,ale nic neřeší.
Po dlouhých letech živoření jsem si požádala o invalidní důchod....ne ,že bych o něj nějak stála,ale bylo to pro mě jediné řešení dané situace....v práci už jsem nemohla vydržet,neustálé neschopenky a nebo přecházení, které neschopenku na chvíli oddálilo. Únava mě začala pohlcovat víc a víc. Žádný zaměstnavatel nemá zájem o nemocné lidi a tak i já jsem pocítila na vlastní kůži praktiky,které měly být pravděpodobně trestem pro zaměstnance přicházející po nemoci. Při rozdělování práce na mě vyšla ta nejtěžší,nebo ostatními nejméně oblíbená...mnohdy vykonávaná přímo venku( na dvoře firmy, nebo na půdě- v zimním období docela síla). Byla to pro mě taková zkouška. Jak dlouho to tentokrát vydržím??
Tato jednání, zápas s každodenní bolestí a především výčitky svědomí vůči zaměstnavateli,rodině a okolí mě neuvěřitelně deptaly.
V práci jsem tedy dala výpověď,raději sama,než abych musela dál snášet neskrývané opovrhování,nebo čekat,až mě vyhodí sami.
Skončila jsem na úřadu práce a na popud jedné z úřednic jsem si i zažádala na OSSZ o již zmíněný invalidní důchod. Musím říct,že mně její pomoc a přístup psychicky pomohl.
Já měla tehdy sebevědomí někde na nule, potýkala jsem se s těžkou depresí a všechno pro mě ztrácelo cenu.
Lékař z OSSZ mě nakonec přiznal částečný důchod, neodpustil si ale poznámky typu,že kdyby se postavil k Hypernově a odebral náhodným lidem krev, mělo by 8 lidí z 10 stejně vysokou sedimentaci jako já.... je to až neuvěřitelné,že tohle vůbec řekl....moje sedimentace byla 128...
Cítila jsem se jako kus špinavého hadru, do očí se mi draly slzy....nechápala jsem to...co je to za svět?....kde je nějaká úcta k člověku?...spravedlnost?..........
Jeden člověk stačí pošlapat i to málo co ve vás ještě zbylo..........hlavou my šly známé myšlenky....jsem neschopná, k ničemu,nepotřebná.........
A co se změnilo? Stále mám ČID, žiju ze dne na den, potýkám se s depresí ,migrénami, chronickou bolestí zad,mám na páteři mohutné výrustky (které se prý nedají operovat), astma,alergie, osteoporózu, chronické potíže po EBV, na moč. měchýř beru chemoterapeutika a únava mě provází od rána do večera.......vím,že jsou na tom lidé ještě hůř než já.....nechci se litovat.....ale tohle jsou prostě jen pouhopouhá fakta.
Toužím po neobyčejně obyčejných věcech.....toužím po zdraví, po dnech bez bolesti. Když mě opustí migréna je pro mě každičká pro mnohé běžná věc jako zázrak. Dovedu se radovat z dešťové kapky, z východu slunce, z příletu vlaštovek,ze sněhové vločky.........
I když nechci auta,domy,dovolené......chci to vskutku nejdražší na světě...zdraví...
Každý nádech, každý nový den, každá vteřina.... jsou neopakovatelné a já mám strach,že mi jich osud vyměřil o něco méně než bývá zvykem.
Miluju svoje děti a každý den jim to dávám najevo...lásky není nikdy dost....chci aby věděli co pro mě znamenají a že jim děkuji za to co pro mě dělají a jak mi pomáhají...
Tento článek jsem psala pro ty, jež mají jakékoli trápení, dokáží se radovat z obyčejných věcí a mají srdce na dlani...

Na druhou stranu mě tato situace paradoxně posílila, už bych si ledacos nenechala líbit. Ale aroganci a nadřazenost určitých lidí tu prostě neskousnu nikdy!!!




Veselý kopec

12. března 2009 v 14:53 | Lena |  Procházka Vysočinou
Skanzen Veselý kopec

- náleží k Souboru lidových staveb a řemesel Vysočina. Prvního otevření se dočkal roku 1972. Ve skanzenu nalezneme na 30 zemědělských usedlostí. V této starobylé osadě se jako mávnutím kouzelného proutku přeneseme do starých časů. Pohled na překrásná roubená stavení nás příjemně pohladí po duši a co teprve pohled na malebné světničky,které svou skromností, jednoduchostí a přesto jedinečnou účelností tuto kouzelnou atmosféru ještě umocní.

V osadě najdeme vodní mlýn, pilu, sekernickou dílnu, zemědělské stroje a náčiní. Ženy rozhodně zaujme varna povidel, tkalcovské stavy, nebo příprava tradičních pokrmů (převážně z brambor) na otevřeném ohni. Z dalších řemesel je to třeba košíkářství, kovářství,řezbářství, loutkářství...
Uvidíme dobové včelíny a pasoucí se hospodářská zvířata.

Každoročně se první prosincový týden pořádá jarmark a roubenky jsou zahalené do slavnostního vánočního hávu. Světnicí se line vůně tradičního, vánočního cukroví. Zdobí se perníčky, zpívají koledy, vytváří se vánoční dekorace. Čas adventu je čas k zamyšlení a rozjímání jeho duch na nás v této nejkrásnější roční době dýchne z každého koutu zdejších staveb......
Obdobné akce se konají i v období masopustu, či Velikonoc........
Skanzen si můžete projít s průvodcem a nebo sami,to podle vašeho uvážení. Je to opravdu nezapomenutelný zážitek a myslím, že se tam budete i rádi vracet.....

No a samozřejmě to nejhlavnější: Skanzen Veselý kopec najdete asi 8 km západně od Hlinska na pomezí krajů Pardubického a Vysočiny. Administrativně tento Skanzen náleží Pardubicku, konkrétně pak Chrudimsku.
Konkrétní informace jako je otevírací doba, vstupné, tématické programy najdete na stránkách:


Pár foteček jako ochutnávka: Osada lidových staveb na Veselém kopci.....



dobový včelín

jeden za zdejších statků
zahrádka našich prababiček......
tak toto je můj sen, hned bych se tam nastěhovala....
a nebo tato nádherná roubenka....






V této vesničce se vážně zastavil čas, je to ráj pro všechny, kteří mají rádi návraty do starých časů, touží si odpočinout od dnešního shonu a srdíčko jim plesá nad krásou všedních zázraků....

Rumunsko

8. března 2009 v 18:31 Toulky světem
Rumunsko

Do Rumunska se jezdí nejčastěji kvůli horské turistice. Není divu, je tam spousta nedotčených pohoří, horských jezer, jeskyní a stezek ,kde nepotkáte ani živáčka. V horách si můžete s nadsázkou dělat co chcete.... kempovat,zakládat oheň kde chcete( vyjímku samozřejmě tvoří národní park).
Rumunsko si neustále zachovává jakousi svoji nedotčenost moderními výdobytky. Především při návštěvě horských vesniček, ve kterých jakoby se zastavil čas, si naplno uvědomíte naši uspěchanou dobu. Mnohdy na vás v této panenské krajině dýchne chudoba. Lidé zde žijí jen z toho co si sami vypěstují, prodají,nebo vyrobí...obživa je tady těžká, ale lidé k sobě mají jaksi blíž.
Často tady narazíme na rozlehlé horské pastviny se stády ovcí,krav,nebo koz. Bačové žijí na svých salaších celou sezónu. Kolem nich se vždy pohybují pastevečtí psi,kteří k horám a stádům neodmyslitelně patří, zrovna tak jako koně a koňské povozy.







Velké Meziříčí

7. března 2009 v 16:16 | Lena |  Procházka Vysočinou
Velké Meziříčí - město se rozkládá na Českomoravské vysočině, mezi řekami Oslavou a Balinkou v bezprostřední blízkosti dálnice D1, která vede údolím díky 77m vysokému dálničnímu mostu. Město obklopují převážně jehličnaté lesy a přírodní chráněné oblasti Nesměř a Balinské údolí.











Velkomeziříčský zámek











zámecký park





železniční viadukt



okolí: Balinské údolí






řeka Oslava

Bagr

5. března 2009 v 16:26 Nej...kapely
BAGR - Zůstat s tebou



Bagr - Zlá



Bagr - Mademoiselle Minette


Morava

5. března 2009 v 16:26 Nej...kapely
Morava - Balada o dívce



Morava -

Alice Cooper

5. března 2009 v 16:25 Nej...kapely
Alice Cooper- Nell Is Living Without You



Alice Cooper - Poison


Reflexy

5. března 2009 v 16:25 Nej...kapely
REFLEXY - Nové touhy






Reflexy - Neříkej





Reflexy -

Argema

5. března 2009 v 16:25 Nej...kapely

ARGEMA - Někdo tě trápí





Argema - Je to tak dávno








Argema - Kdo spoutá stín








Argema - Na co se ptát

Hračky

5. března 2009 v 14:51 Krása starých časů
Dětský svět - plný bezstarostnosti, dětských her a především hraček.....myslím,že takový svět si zaslouží mít každé dítě....

no není to kouzelná ložnice.....??????????

....kuchyňka s nádobíčkem - to nemá chybu.....

...tak to vypadá na nábytek z nějaké školky....

....a samozřejmě něco pro kluky....

Pověst vázaná k Moravské Třebové - Annin odpočinek

3. března 2009 v 21:56 | Lena (pomocné zdroje: Sedloňovský zpravodaj, Svitavský deník...) |  Příběhy a pověsti
Pověst o Anně Gläserové-Gromesové

V Karlínské hájovně ( dnes součást Svojanova) se revírníkovi Ignátiovi Glaserovi a jeho ženě Tehle 21.5.1801 narodila dcera Anna. Anna měla ještě sestru a bratra. Maminka jí ale brzy zemřela na chrlení krve, to bylo Anně 10 let. Její otec se znovu oženil a macecha chtěla dostat Annu co nejdříve z domu. Otec dal svolení k sňatku, když byla Anna ještě nezletilá. Jejím manželem se měl stát linhartický rychtář Franz Gromes (23.1.1802-13.1.1880).
Do Anny se však zamiloval syn moravskotřebovského starosty Josef Herkner. Anna jeho lásku opětovala,ale rodiče jejich vztahu nepřáli. Anna s Josefem si tajně vyměňovali dopisy. Anna měla zakázáno chodit do Třebové a tak k tajným schůzkám moc nedocházelo. Josef na Annu naléhal ,aby s ním tajně odešla. Dokonce s tímto plánem souhlasil i Annin bratr. Anna se k tomuto činu,ale nikdy neodhodlala a Josef na nátlak rodičů počátkem roku 1823 vztah s Annou ukončil.
Rodiče tedy dosáhly svého. Anna se z donucením dne 10. 2. 1824 provdala za linhartického rychtáře Franze Gromese. Podle jejího bratra si neustále vyčítala,že nebyla dost silná a neodešla s Josefem.
Josef ještě před Anninou svatbou založil na Křížovém vrchu v Mor. Třebové, překrásnou zahradu (nacházela se na místě dnešního lomu) odkud bylo vidět na Annino obydlí.
Snad se Bůh slitoval nad touto nešťastnou mladou ženou, snad osud utnul tak krátký život...Anna 23.ledna roku 1825 umírá na chrlení krve, jako její matka.
Je pohřbena na hřbitově v Mor. Třebové do rodinného hrobu Gromesů. Ještě tutéž noc Josef Annino tělo z hrobu vykopal a boční brankou jež vede ze hřbitova jej vynesl do své zahrady rozkládající se na jižní a východní straně Křížového vrchu. Zde Annino tělo pohřbil,bez rakve, do vrstvy žezaných květin, především růží.
Josef se nakonec roku 1831 také oženil,ale jeho manželství bylo bezdětné. Nakonec se ve svém domě 27.6. 1838 zastřelil. Jeho žena nechala zahradu zpustnout.
Pověst o Anně a Josefovi nejednou sloužila jako předloha divadelních představení, které byly hojně navštěvovány.
Tam kde se rozkládala Josefova zahrada se začal těžit pískovec a roku 1934 byla v lomu nalezena kostra, údajně mladé ženy, která byla pohřbena v černém hedvábí ve velké vrstvě květin. Nato byly otevřeny hroby Gromesů a zjistilo se, že Anniny ostatky opravdu chybí. Po sto letech se příběh této nešťastné lásky tedy znovu otevřel. Bylo navrhováno, aby byly ostatky uloženy do jeskyního hrobu. Nevlastní vnučka Anny však rozhodla,aby byly ostatky pohřbeny znovu do hrobu Gromesů. Na hrobě se ale objevila i mramorová tabulka s nápisem, který v překladu zněl:
Zde odpočívá Anna Gromesová, rozená Gläserová, pohřbená zde 25.1.1825 a znovu pohřbena 29.6.1934. Ať láska trvá třeba za hrob, však za hřbitovní zdí ať je mír.
V bývalé zahradě se ještě před II. světovou válkou objevila socha plačící dívky - ,,Plačící Anna", místními zvaná jednoduše ,,Pláče". Autor , ani kdy a kým byla socha pořízena se neví. Ozdobou Annina hrobu na hřbitově se stala jiná socha truchlící ženy z již zrušeného hrobu.
Dne 13.2.2001 v předvečer svátku sv. Valentýna se u Annina hrobu konala poprvé pietní akce, která by měla snad každoročně připomínat lásku Anny a Josefa. Další, již letitou vzpomínkou na tento příběh je samotný Křížový vrch s upravenými zastaveními křížové cesty.

Doslov: Já osobně znám tuto pověst z vyprávění babičky a dědečka, kteří žili a bydleli v Moravské Třebové. Nejednou jsem položila kytičku k ,,Pláče", poseděla na okolních lavičkách a kochala se krásou vzrostlých stromů, nebo pohledem na stařičkou,vrásčitou skálu, jež celý prostor nádherně lemuje. Toto mystické místo mělo vždy své osobité kouzlo a v mých vzpomínkách zůstane navždy.